úterý 19. March 2024

Srážka u Královy Lhoty

O památném návrší dobenínském, právě tak jako o Opočně a jeho okolí, bylo už mnoho psáno. O dějinách prvního z nich sebrán skoro všechen dostupný materiál, o bitvě odehravší se zde a v bezprostřední blízkosti v r. 1866 vyšlo několik samostatných prací českých i německých a v rámci prusko-rakouské války psali o ní i autoři francouzští, angličtí a ruští. Též o Opočensku vyšlo několik monografií. Přesto však dvě malé sice, ale zajímavé události, jež se jich týkají, nebyly dosud vůbec soustavně popsány. Míníme tím srážky svedené za války o bavorské dědictví na Dobeníně a u Královy Lhoty nedaleko Opočna, jež vylíčit je úkolem tohoto článku. Krátce též při tom vyložíme, jak tyto události souvisely s celkovou strategickou situací a přihlédneme k tehdejším konfiguracím terénu. V tomto případě se bude naše líčení opírat o  vojenskou speciální mapu (4. XIV. Č. 3856).

V červenci roku 1778 se utábořil pruský král Bedřich II. se svou armádou u Vlčkovic, aby odtud zahájil útok proti rakouským postavením táhnoucím se na pravém břehu Labe, od Hradce Králové až na Zvičinu, a ponechal ke krytí pro zásobování armády důležité cesty, vedoucí z Kladska přes Náchod a Českou Skalici k Hradci Králové, 2 sbory. Jeden pod generálem Bülovem tábořil u České Skalice na rovině mezi Klením a Zličí, druhý, složený původně ze 23 praporů pěchoty a 25 škadron jízdy pod generálem Thaddenem, na Dobeníně. Jméno Dobenín bychom však v současných pramenech marně hledali. Po r. 1530 vymizelo úplně a místo něho nalézáme v XVIII. století různé opisy, jako "die ausgebreiteten Berglehnen bey Snct. Wenzelskirche", "Unčovské hory" apod. Avšak nejen jméno, nýbrž i vzhled dobenínské pláně lišil se tehdy ve mnohém od nynějšího" "Zádolí". R. 1732 (21. června) při průtrži mračen řítící se vodou zde vymleté, nebylo tehdy tak zaneseno jako nyní a bylo patrně širší, rozhodně však hlubší a mělo příkřejší svahy než dnes. Vesnice Václavic tehdy ještě nebylo, při kostelíku stál pouze příbytek pro hrobníka a několik menších lesních komplexů jižně odtud a u Zádolí znesnadňovalo Prusům výhled k Novému Městu n. Met. Za to však v případě pravidelného útoku, bylo by ztěžovalo postup nepřítele.

Jižně od tábora Thaddenova, za Metují u Rohenic a Plesu, stál sbor rakouské lehké jízdy, zesílené dvěma prapory pěchoty v postavení, jehož přirozené výhody byly ještě zesíleny několika opevněními. Především byl k braně upraven zámek v Plesu a na strmém břehu Metuje, západně ode mlýna v Starém Plesu, vyházeny tři okopy pro baterii. Dále opevněn i Šporkův lovecký zámeček východně odtud a konečně zřízeny polní hradby západně od Jásené na kotě 291, které měly být oporou pravého křídla a krýt přechody přes Metuji u Šestovic. Určitý vliv na vojenskou cenu tohoto úseku měly též dva rybníky mezi Šestovicemi a Starým Plesem a rybník při severovýchodním cípu Jásené.

&Pruský král si byl dobře vědom, že bezpečnost jeho zpětných spojení závisí převážně na počtu rakouských sil, shromážděných za Metují, a měl na mysli nebezpečí, které mu odtud hrozilo. Obavy jeho odůvodňují výstižně tato slova Schmettauova:

„Puisque nötre position étoit si mauvaise, et qu on la conservoit, on avoit eu tort de permettre á ĺ ennemi de s´etablir tranquilement derriére la Métau jusqu´a  Neustadt et Gishübel, de gbarer ainsi tout notre flanc gauche par un rideau derriére lequel il pouvait preparer, a notre, iuscu, telle entrepise qui) il lui auroit plu de former sur notre dos entre Nachod et Glatz d´ou nous lirions nos vivres ...“

Z tohoto důvodu dal král Bedřich již 10.července plukovníkem Zeilenbergem následujícího dne oddíly sboru Thaddenova rekognoskovat ono postavení, a když se mu nepodařilo touto cestou opatřit si bezpečných zpráv, rozhodl se, že sám zjistí sílu Wurmserova sboru. Zpráva o přepadu, provedeném v noci na 16. t. m. měla zajisté též určitý vliv na toto rozhodnutí, a tak můžeme mluvit nejen o operativní, nýbrž i o psychologické souvislosti mezi srážkou na Dobeníně a srážkou u Královy Lhoty.

provedení zmíněného úmyslu byl sestaven zvláštní sbor, kombinovaný z oddílů generála Büllowa a z oddílů hlavní armády. S těmito přešel 23. července král Bedřich Úpu brodem u Doubravice, ponechal k jeho krytí 1. prapor pluku Tauenzienova a postoupil pak k Jakubovu dvoru, kde se spojil s oddíly, které přes Spytu a Jesenici přitáhly od České Skalice a nastoupil společně s nimi další pochod k Metuji.

Krále provázelo asi 20 generálů, aby mohli v boji pozorovat jízdní baterii - novinku tehdy v pruské armádě právě zavedenou. Přes Metuji, vinoucí se mezi bažinatými lukami od Nového Města k Labi, vedly tenkrát mosty v starém Plesu, Roztokách, Slavětíně a Dolsku. Jak vypadala r. 1778 krajina za nimi ležící, uvedli jsme již na začátku svého líčení a pro úplnost sluší pouze dodat, že vesnice Králova Lhota, Slavětín a Jásená byly mnohem menší než nyní, což ovšem nezůstalo bez vlivu na celkovou konfiguraci. Západně od nich se prostírající pleský les, dvakrát větší než nyní, snižoval poněkud taktickou sílu celého okolí. Jeho jihovýchodní polovina stojí dosud, severozápadní (dnes už vykácená) zabírala tehdy celou trojúhelníkovou plochu mezi Smržovem, Novým Plesem a bodem 1 km jižně od koty 249.

Pruskému králi byly tyto končiny dobře známy. Od 18. do 26. června 1745 zde tábořil se svou armádou při pochodu k Hradci Králové a v týchž místech i od 26. do 29.  července 1758 při ústupu od Olomouce. 30. července t.r. přešel pak po zmíněných čtyřech mostech Metuji a rozbil ležení na výšinách u Jesenice.

Roku 1778 byl přechod v Slavětíně neustále střežen 1 škadronou husarů sékelských, a pokud to bylo možno, i Karlovickými husary, kteří tábořili na výšině západně ode vsi a postavili též hlídku k mostu v Roztokách. Když se sem 23. července blížily pruské oddíly, obě tyto stráže byly skutečně na svých místech a také generál Wurmser dlel náhodou nedaleko, v loveckém zámečku Šporkově. Odtud pozoroval postupujícího nepřítele, pokládaje ho původně za picující oddíly, a v tom smyslu podal též hlášení do hlavního stanu ve Smiřicích.

Krátce potom, k 9. hodině dopolední, napadli však pruští bosňáci slabou stráž u mostu v Roztokách, vrhli se pak z boku i na rakouské oddíly u Slavětína a zahnali je až ke Králově Lhotě. Pruští husaři a ostatních 15 škadron jízdy, zůstali zatím na výslovný rozkaz králův na pravém břehu Metuje dotud, dokud nepřešlo 6 praporů pěchoty (pluky Pelkonsky, Anhalt a Erlach) a neobsadilo výšiny mezi lesíkem Žďárem a vozní cestou vedoucí z Rohenic k Slavětínu. Několik družstev bylo rozestaveno na severním okraji lesíka ke krytí boku. Druhý prapor pluku Tauenzienova postoupil na prvém břehu řeky na výšinu u mostu slavětímského, aby i  tento důležitý přechod zabezpečil pro případ ústupu.

Zatím co pruská pěchota obsazovala tato postavení, napadl Wurmser se 4 škadronami husarů Barcó, na rychlo v jejich táboře alarmovanými pronásledující pruskou jízdu a obrátil ji na útěk. Na pomoc přispěchavší pruští husaři a kyrysníci, nemohli na výsledku boje již nic změnit a byli společně s bosňáky vrženi proti postavení pruské pěchoty. Když se již zdálo, že utíkající a Rakušany pronásledovaná jízda rozrazí řady vlastní pěchoty, uvede ji v nepořádek a společně s ní bude vržena k řece a zde ze tří stran obklíčena, dorazila na bojiště pruská jízdní baterie a zaujala postavení při jižním cípu lesíka Žďáru. V jejím kartáčovém ohni se zhroutil další postup Wurmserovy jízdy.

Wurmser pak zkoncentroval svou nyní v plném počtu se shromáždivší jízdu u Královy Lhoty, mezi kotou 288 a 290. Vyrazil k Rohenicím, aby odtud podnikl nový útok, tentokráte proti levému boku pruské pěchoty. Při tomto pohybu byl však ze strany tak prudce ostřelován pěchotou a praporními děly od Slavěřtína, že musel od útoku upustit ve 2 hodiny odpoledne.

Král Bedřich pokládal nyní okamžik za příznivý k přerušení boje a  nařídil odchod přes roztocký a slavětínský most. V téže době asi dorazilo na kotu 294 u Královy Lhoty 6 rakouských škadron, které byly pod velením podmaršálka Barcó ze Smiřic vyslány ku podpoře Wurmserova sboru a postoupilo odtud až na Bílý kopec. Boje se však již neúčastnilo.

Tato spíše různotvárná a prudká než krvavá srážka trvala skoro 5 hodin. Rakušané ztratili 2 důstojníky a 38 mužů, Prusové skoro právě tolik, 3 důstojníky a  43 mužů. Wurmser ustupujícího nepřítele nepronásledoval. Spokojil se tím, že zaujal tatáž postavení jako před srážkou, a neznepokojoval Prusů při jich návratu do táboru u Vlčkovic a České Skalice.

Po stránce vojenské je srážka u Královy Lhoty typickým příkladem násilného rekognoskování, provedeného samostatně operujícím détachementem, jenž vzdálen asi 1 a  půl míle od hlavní armády a oddělen od ní dvěma řekami, nemohl v případě nezdaru očekávat nejmenší pomoci. Boj sám je zajímavý tím, že proti pruskému souručenství všech tří zbraní stála na straně rakouské pouze jízda. Sama nesla celou tíži boje a průběhem srážky změnila třikrát svou úlohu. Zastavivši pronásledující Prusy přešla k útoku proti jejich frontě a konečně proti jejich boku. Příčinu její nečinnosti v době, kdy Prusové vyklízeli západní břeh Metuje, je třeba hledat jedině v tom, že král Bedřich dal krýt záda ustupujícího sboru výhodně postavenými oddíly pěchoty v lesíku Žďár a u slavětínského mostu, a že veškerou svou pěchotu zadržel na levém břehu řeky dotud, dokud jízda nebyla v bezpečí.

Obě srážky námi popsané, nejsou ani největšími ani nejdůležitějšími událostmi války o bavorské dědictví. Po této stránce je další vývoj strategické situace, zejména čilé zimní boje ve Slezsku a Kladsku předstihují, nicméně bylo by podle našeho názoru na škodu místní historii, kdyby upadly úplně v zapomenutí.

Vytisknout E-mail

Partnerská Obec

kralovalehota