neděle 19. listopad 2017
kalendář jmen

Sochař Karel Hladík

* 27. 6. 1912 Králova Lhota
 + 27. 4. 1967 Praha

V kraji, v němž se narodil Karel Hladík, sahá tradice sochařství hluboko do minulosti. Je to kraj, který je prostoupen barokní plastikou v čele s velkým jménem Matyáše Bernarda Brauna, který dal vnější pohyb i vnitřní dynamismus sochám v nedalekém Kuksu a v lese zvaném Betlém, stejně jako plastikám v Jaroměři. Ale nejen Braun, ale i jeho žáci, ať již se jmenovali Pacákové či Thényové nebo další zalidnili tento kraj vzrušivými tvary baroka.

Mistr ve svém ateliéru

Karel Hladík, rodák z Královy Lhoty u Josefova, pracoval nejprv v lomu ve Stanovicích u Kuksu. Zde se setkával doslova dennodenně s kamennou melodií baroka v braunovské svatotrojické kapli. Celý kraj s touto tradicí tak nemohl nevstoupit do díla Karla Hladíka, jež se sem dnes vrací v expozici rychnovského zámku. Kruh se tak uzavírá a návštěvník se může v tiché meditaci zastavit u tohoto díla, jež nepochybně patří k závažným projevům českého sochařství po druhé světové válce a jež se ve své době vřazovalo do vývoje celého evropského sochařství.

Karel Hladík si nesl svůj osud sochaře od chvíle, kdy jako kameník začal pracovat ve stanovických lomech. Kámen pro něho nebyl mrtvým materiálem, ale začal mu od prvopočátku zjevovat pravdu tvarů, které byly v barokních památkách roztroušeny po celém kraji. Tato zkušenost ještě zintenzívněla ve chvíli, kdy vstoupil do učení k sochaři Škodovi v Hradci Králové. Tady už začal vlastní zápas o dobytí tvaru z bloku kamene. Cesta k sochařství se pak Karlu Hladíkovi otevřela vstupem do Uměleckoprůmyslové školy v Praze, kde byl jeho učitelem Jan Lauda, a později na Akademii výtvarných umění, kam byl přijal v roce 1945 do školy Karla Pokorného, který se stal jeho nejvlastnějším učitelem. Na oplátku pak byl Hladík na škole jeho asistentem a později i jeho nástupcem.

Karel Pokorný byl vyznavačem realismu, který však neulpíval na povrchu, ale sestupoval do nitra soch, jež se tak stávaly nositeli niterných obsahů. Karel Hladík, na rozdíl od mnohých ostatních, pochopil bezezbytku tuto vlastní motivaci existence plastiky, jež tvarem zjevovala vnitřní pravdu. Že později pokročil až na rea listický tvar, který však paralelně zůstával stále přítomen v jeho díle, bylo jen logickým dovršením celého jeho vývoje.

Sochařská tvorba Karla Hladíka se rozvíjí ve dvou etapách, jejichž předělem je výrazně rok 1956, kdy v jeho díle nastává formální i obsahové uvolnění ve smyslu hlubšího hledání smyslu díla prismatem výrazné formy. Jinými slovy Karel Hladík jde od tohoto data za optickou zkušenost, formu díla podřizuje výrazu, forma sama se mu stává nositelem vnitřní pravdy, jde za jednotou díla bez jeho roztrhávání na formu a obsah. Poznává nejen krásu odvahy, ale stejně tak i vzrušení z dobrodružství objevovat nová tvarová spojení a nové tvary, které u něho nejsou nikdy samoúčelné. Je z těch sochařů, kteří si stále udržují kontakt s realitou. Jeho prubířským kamenem v tomto smyslu se stal portrét, který jej provází celým dílem, od počátku do konce.

Jaké byly počátky Karla Hladíka? Na několika dílech ještě z Akademie výtvarných umění a z počátku jeho samostatné tvorby lze přesně vysledovat výchozí bod, opírající se o realistickou tradici českého sochařství, již mu zprostředkoval žákJ. V. Myslbeka, Karel Pokorný. Karel Hladík vstupoval do českého sochařství po druhé světové válce v době, kdy byla proklamována závazná estetika socialistického realismu, mnohdy spolu se společenskou funkcí umění zjednodušeně vykládaná a pojímaná. Karel Hladík, člověk naprosto opravdový, nefrázovitý, se snažil vyrovnat se s touto estetikou podle svého nejlepšího svědomí. Stavěl své portréty, postavy a kompozice s pevnou sochařskou logikou. A tak bylo zcela zákonité, že jeho vrcholné dílo z tohoto údobí, "Mostaři", se stalo jednou z nejmonumentálnějších a nejčistších kreací tohoto údobí v našem sochařství. Už skica, k tomuto dílu naznačovala nosnost Hladíkovy představy konečného díla, jež vyzrálo v definitivní podobu. Řada portrétů z této doby, zejména dětských, dokazuje citlivost Hladíkova sochařského projevu i v intimní poloze. Zvláštní kapitolu tvoří závěrečná díla tohoto údobí, v nichž se mohl plně uplatnit bytostný lyrický talent Hladíkův.

V soutěži na témata z Jiráskových románů a divadelních her vymodeloval celou sérii jiráskovských postav s takovou svěžestí a bezprostředností, že se nepochybně stala tato série drobných figurek, jen v několika případech přesahující do větších modelů, tím nejlepším, co v soutěži vzniklo. Na tyto plastiky pak mohl Hladík navazovat po letech ve svých reliéfech pro Národní divadlo s motivem kladení základních kamenů. Celé toto prvé údobí Karla Hladíka je svázáno, ve shodě s ostatní tvorbou těch let u nás, s žánrovým motivem, který měl v našem sochařství již dlouhou tradici, pramenící z doby kolem a po roce 1900. Zejména pak z dvacátých let s celou plejádou vynikajících sochařů na čele s Otto Gutfreundem, a neméně pak i z let třicátých, kdy právě učitel Hladíkův, Karel Pokorný, vytvářel v návaznosti na svou tvorbu dvacátých let díla tohoto ražení s naprostou suverenitou velké sochařské tvorby. Bylo štěstím pro Karla Hladíka, že se stal žákem právě tohoto sochaře, kterýž mu ukazoval ještě dále cestu za smyslem díla, za vnitřní pravdou díla. Hladík tuto podstatu sochařského díla bezezbytku pochopil.

Odpočívající tanečnice

Změna jeho cesty za výrazem byla však podmíněna ještě jedním nárazem - setkáním s moderní italskou figurativní plastikou. Manzú a Greco byli ti, kteří především zaujali Karla Hladíka ve chvíli, kdy nasazoval ve své tvorbě nový tón. Jak byl přitom zcela osobitý, dokazuje například jeho "Odpočívající tanečnice", motivicky blízká Manzúnovi, a přece ryze hladíkovská, v zasnění, v míře lyričnosti i smyslovosti. V její blízkosti vznikala celá řada dalších volných plastik a vynikajících dívčích podobizen, k nimž přistupovaly záhy mužské portréty, od nichž Hladík znovu a znovu zasahoval než tvář dostala výraz hladíkovské představy a pravdy portrétovaného. Jednou z prvých těchto hlav byla podobizna herce Jaroslava Průchy. Stejně o pravdu výrazu zápasil v portrétu Václava Talicha, než do něho vložil svou představu nejjemnějším tónům naslouchajícího dirigenta. Odvážně tvaroval hlavu malíře Karla Součka, pravdu dobýval z tváří herce Zdeňka Štěpánka i profesora Miloslava Holého a v řadě dalších portrétů. Syntetickou podobu vytvořil ve svém Kafkovi.

Kdysi jsem nazval poslední úsek tvorby Karla Hladíka dobrodružstvím odvahy. Ve chvíli, kdy objevil vzrušivou krásu odlitků rozříznuté želatinové formy, se mu rozevřely nové možnosti tvorby. Tyto odlitky mu vytvářely krystalická pozadí podobná mrazivým květům na oknech, a stejně tak fasety jednotlivých tvarů, skládaných do nových celků, v nichž počaly hrát svou nezaměnitelnou roli věci, předměty. Byla v tom až picassovská radost z nalézání a objevování. Prvým skutečným tvarem takto oblitým byl list, kus přírody. Pak to byla kostra ptáka, nalezená po zimě v lese, jež se stala symbolem války. A tyto konkrétní předměty začaly Karlu Hladíkovi skládat lidské figury i zoomorfní motivy, stejně jako okna gotických katedrál. A tak vytvořil i svou Katedrálu ve vzpomínce Stélana gotickou tradici své země. Odlitky popraskané země mu vytvořily Dolmén. Plochy měňavých struktur, jež byly svazovány jakýmsi žebrovím, podobným žebroví listů, pak obepnuly povrch okřídleného Vítězství, Sloupu, Hlavice. Měly sílu vytvořit postavy - stíny na Zdi popravených i rozdrásat povrch Dramatu. Několikrát se uplatnily i jako dekorativní prvky v architektuře. Syntézou této krystalizace, reliéfních postav a symbolů, se stala Stéla, v níž jakoby Karel Hladík uzavřel celý kosmos své představivosti: krásu i hrůzu, lidskost i tragiku oběti. Stéla, do jejihož středu odformoval hlavu Nofretete jako symbol kontinuity lidské tvořivosti, se stala posledním poselstvím Karla Hladíka. Všechna tato díla vstupovala okamžitě po svém vzniku nejenom do celku našeho sochařství, ale stejně tak dotvářela obraz celého evropského sochařství, kde Paolozzi, Arnoldo Pomodoro a další hledali výraz obdobným směrem. Stélu nakonec zakoupilo Muzeum plastiku v přírodě v Middelheimu u Antverp, kde se toto jedinečné dílo vřadilo do vývoje moderní sochařské tvorby, na jehož počátku stojí díla Rodina, Maillola a ostatních přestavitelů tohoto „umění tvarů v prostoru“, jež provází člověka od nestarších dob.

elde tohoto proudu Hladíkovy tvorby, v němž došel nejdále v popření pevného povrchu tvarů, a vedle již připomenutých výrazných portrétů, vznikala v díle Hladíkově díla, v nichž jakoby stále navazoval na své původní východisko, na práci v kameni. Zde dával důraz na plnost a krystalizaci, ať již v plastikách sekaných do kamene, nebo modelovaných, nebo řezaných do dřeva. V celé škále těchto prací vypointovával na jedné straně barokní dramatičnost tvarů (Na slunci, Odboj, Stojící), na druhé pak jejich lyričnost (Sen, Melancholické děvče, Torzo).

Hodnotíme-li dnes v celku dílo Karla Hladíka, obdivujeme jeho plnost a jeho vnitřní svázanost v rozpětí od tvaru, jehož výchozí bod byl realismus, až k tvarům, které vytvářel volně, s asociativním přimknutím se ke vzpomínce, představě. V současném českém sochařství dospěl k tak osobitému výrazu, že se jeho místo v našem umění stalo nezaměnitelným. V kontextu evropského sochařství pak rozšířil možnosti nového vidění a tvorby nové reality uměleckého díla. Nikdy přitom nepopřel kontinuitu domácí ani světové tvorby, k níž přidal svůj hlas. Jeho přítel, belgický sochař Mark Macken, o něm napsal:

„Karel Hladík se nám stal symbolem umělce nade vše poctivého a hluboce oddaného tvůrčí práci. Hladík se snažil být jako sochař vždy mluvčím své doby a svého lidu, vycházeje z monumentální sochařské tradice své země. Jeho antiformalismus, jeho odboj proti jakémukoliv novému akademismu jej vždy pevně ochránily před nebezpečím zařadit se pasivně do proudu běžného mezinárodního umění. Jeho avantgardní úsilí připomíná podobný postoj Otto Gutfreunda. Gutfreund i Hladík se dovedli vymanit z vlivů ztrnulého klasicismu tím, že neztratili kontakt s velkolepými hodnotami plastiky gotické, aby tak vlastní cestou přispěli k zrodu nového duchovního humanismu. Jejich barokní duch byl jakýmsi odleskem klimatu jejich země, rostlin, strojů, lidí“.

Snad není ani to náhodou, že Gutfreund a Hladík pocházeli z téhož kraje. A také Otakar Španiel a Josef Wagner, jména tak závažná pro vývoj našeho sochařství. Karel Hladík v časovém sledu těchto jmen byl nejmladší. A stejně jako oni, svým dílem a prací ukazoval do budoucna. Byl vynikajícím pedagogem na Akademii výtvarných umění. Jeho žáci prodlužují dále nepřerušenou nit vývoje. Jeho dílo svými vývojovými i absolutními hodnotami stojí jako pevná jistina našeho moderního umění. Přesvědčivý důkaz toho je i celek díla Karla Hladíka, instalovaný v nově rekonstruovaných prostorách rychnovského zámku s nevšední mírou porozumění a citu. A tak se Karel Hladík vrací do svého rodného kraje. Člověk, který byl tisíci pouty připoután ke své zemi, k její kultuře, k její duchovní velikosti. Byl z těch šťastných, kteří do kontextu naší současné sochařské tvorby vstoupili díly, která již zůstanou trvalou hodnotou našeho umění, naší kultury.

- Jiří Mašín - z publikace Orlická galerie Rychnov nad Kněžnou „K.Hladík“ 1980

Vytisknout E-mail

Partnerská Obec

kralovalehota

Hlášení obecního rozhlasu