úterý 19. March 2024

Vzpomínky Františky Uhlířové - Hladíkové

pozn.: Autorka Františka Uhlířová zemřela v sobotu dne 20. 4. 2002 v Roudnici nad Labem ve věku 83 let. 

pohled na kostel

 

Při silnici mezi Hradcem Králové a Novým Městem nad Metují leží malá ves Králova Lhota. Přijíždíme-li k ní od Hradce, nalevo přes rybníka pole, můžeme vidět vzrostlý les-Borek. A právě v tomto lese stála naše rodná chalupa, samota, ale úplný ráj pro nás, borecké děti.

Naše rodina? Tatínek, podsaditý, opálený s knírem a  jiskrnýma očima, veselý a pracovitý. Maminka, zbožná a mírná, nikdy se snad nezlobila a každou chvíli spustila nějakou písničku. Práce měla stále plno, ve světnici, na dvorku při malém hospodářství a také chodila pomáhat sedlákům na pole, byl to takový skromný výdělek. Přes ten stísněný prostor ve světnici seu nás dbalo na pořádek, dvě postele pečlivě

každý den ustlané, na konci týdne se drhla prkenná podlaha a leštily se všechny mosazné věci. Hmoždíř, mlýnek, klika u dveří. Museli jsme otírat obrázky na zdi a dbát, aby bylo stále zameteno.

Z nás dětí byl nejstarší Honza, jméno měl po tátovi a také se mu dost podobal, očima a kudrnatými vlasy. O dva roky mladší byla Mařenka (po mamince), hezká, tichá a stále jakoby zakřiknutá s trochu tklivýma očima. A zase o dva roky mladší byl Karel, podobal se spíš mamince a také, myslím, bylo mezi nimi po celý život nejvřelejší pouto. Po něm se narodila Aninka, ale tu si nepamatuji, zemřela maličká na začátku 1. světové války. A já už byla dítě poválečné a nečekané.

V chalupě byla jen jedna světnice a vlhká komora, je dost těžké si dnes představit, jak jsme se tam všichni vešli. Byla tam kachlová kamna, nad plotnou police s hmoždířem, kafemlýnkem, zavěšené sběračky a hrnky, na plotně po celý den stával kafák, kameninový hrnec s bílou kávou, vařenou z praženého žita. Z kafáku jsme si podle potřeby nabírali, proti žízni i jako napití ke krajíci chleba. U nás se chleba pekl, jako u většiny tehdejších rodin a na den pečení jsme se vždy těšili. Maminka přinesla ze stodoly díži, dřevěnou káď s kváskem. Bylo na ní víko, také ze dřeva, a to nejstarší bratr Honza jen tak pomaloval rúznými malovánkami. Mně se nejvíc líbila nakreslená cesta a na ní tulák s rukama v kapsách a úryvek z písničky: "S kopce dolů zaprášenou silnicí mladý tulák ke vsi putoval..."

Les Borek, to nebyly státní lesy. Majiteli byli sedláci ze Lhoty a nedalekých Libřic. Proto se dělil na les Voltrův, Ryndův, Jarkovského, Bašův. Převážná část však patřila paní Langrové z Českého Meziříčí a byla vlastně její i chalupa, kde jsme my bydleli. Tatínek hlídal celý Borek a pomáhal všem na polích. K chalupě jsme i my měli k obdělávání dva díly pole, na brambory a ječmen, bylo tam stále plno kamení, které jsme neustále v koších vynášeli na polní cestu. Je to zvláštní,ale to kamení na polích u Borku je i dnes.

Měli jsme samozřejmě každý rok nějaké husy a spoustu slepic, které se snadno v lese uživily. A stalo se nejednou, že na dvorek přivedla kvočna kuřátka, která si tajně vyseděla kdesi pod smrčkem. A měli jsme i krávu, Později, když naše pilná maminka našetřila, přikoupil tatínek druhou. Byly to nejen živitelky, ale zapřahány tahaly vůz, válec a brány a při mlácení obilí žentour. Hlavní ovšem bylo mléko, smetana a tlučení másla v dřevěné máselnici. Před chalupou bylo mlází, nízké, husté smrčky, a tam měla maminka stát svůj smetaňák - kameninový vysoký hrnec, do kterého se sbírala smetana. Byl zakrytý víkem a zatížený pořádným kamenem, v chladném a voňavém prostředí.

Maminka každý týden stloukla trochu másla, kousek nechala doma a zbytek složila do košíku, pěkné voňavé půlliberky. Přidala k nim trochu vajec a putovala několik kilometrů do Josefova na trh. Uložila vždycky něco peněz, ne moc, ale u nás byla každá koruna moc potřebná. S úžasem jsme sledovali, jak maminka vyrábí šišky z brambor a šrotu a pod kůlnou jimi krmí husu. A pak nic, žádná pečínka, s husou pěkné oškubanou, čistoučkou a kulatou se zase vydala na trh.Bylo to nespravedlivé, ale jistě nutné. Peněz se stále nedostávalo, přesto nám však v zimě nadělila Barbora do punčochy trochu buráků a každému pomeranč. Ale Mikuláš se k nám už nedostal. Maminka to uměla vysvětlit:"To víte, on se kvůli jedné chalupě potáhne až sem do lesa!"O vánocích býval stromek, to ano, ozdobený jablky a ořechy, také papírovými řetězy. Zpívali jsme koledy a bylo nám pěkně a svátečně.

Maminka nám také uměla krásně vyprávět o svém dětství, jak její maminka, naše babička, kterou jsme sice nikdo nepamatovali, chodila po vesnicích prodávat tekuté kvasnice. Nosila je v putně na zádech (proto asi ta písnička "Když jsem šel od Domažlic, nesl jsem putnu kvasnic... "). Jak ona sama šla brzy do služby, aby zmírnila chudobu doma, o svých sourozencích a dětských hrách. A zpívala nám pisničky ze svých dětských let.

Slavnostní byla také příprava věnečků před dušičkami. Na to byla maminka mistr. Poslala nás s košíkem na brusinčí, u nás se mu ale říkalo "hruštička", nevím proč. A pak jsme se jí obdivně dívali na ruce, když z krepového papíru vyráběla růžičky a vplétala je do věnečku z hruštičky. Na její ruce se musí opravdu vzpomínat. Přes všechnu dřinu na polích a doma měla ruce stále hebké, dlaně bez nmozolů, právě tak na pohlazení. A na nás neskrblila.

Tatínek se v mládí učil ševcem, takže celé rodině i známým z vesnice spravoval boty, obyčejně když venku pršelo. My děti jsme milovaly chvíle, kdy seděl na verpánku, vtipkoval a hlavně zpíval. A jeho písničky měly daleko do zbožnosti, což popouzelo maminku, ale myslím, že jen tak na oko.

Každou neděli ráno se chodilo do libřického kostela a nám se líbily chvíe příprav, když jsme se oblékali do svátečního. Tatínek byl úžasný, on totiž nádherně klel a nadával, když mu nešel zapnout knoflík u naškrobeného límce sváteční košile amaminka ho v jednom kuse napomínala, aby nehřešil. Své kletby si vymýšlel a my se pokaždé těšili, s čím novým přijde.

Maminka zas uměla dávat jména našim zvířatům. Protivná koza, které nebylo nic vhod byla Debora. Ochočený soják, kterého poraněného tatínek přinesl z lesa, byl Ivan. Tomu jsme nosili ponravy, když tatínek oral.

Přestože Borek nebyl velký les, byl bohatý na dary přírody. Kousek od chalupy za smrkovým mlázím tekl potůček. V jednom místě se trochu rozšiřoval, kluci to tam vyhloubili a zahradili a bylo v létě koupání. U potoka rostla taková zvláštní kytka, nikdy v životě jsem na ni už nepřišla. Hlavně na dálku nádherně voněla. Na pokraji lesa podél louky, vykvetly každé jaro vstavače, byla jich spousta. A pozdéji plná louka upolínů, celá žlutá plocha. Říkalo se jim "buličí oka". Když bylo po létu, vykvetly ocúny "naháčci".

A když začaly růst houby! Všechny druhy od jarních májovek a špiček v trávě na palouku a polních cestách, po hřiby, křemenáče, lišky, ryzce a poddubáky v lese. Chodili jsme na houby denně a ještě zbylo na houbaře z vesnic. Chodil sem také pan řídící ze lhotecké školy. Vždycky se u nás zastavil, vypil trochu mléka nebo podmáslí, popovídal s tatínkem o nás, o svých žácích a pochválil, to ano.

Na houby jsem jako malá holka chodila hlavně s Karlem, vždycky jsme k sobě měli nějak nejblíž. Někdy uviděl už z dálky třeba křemeňáka, a abych já, malá holka, měla radost, schválně chodil okolo a opakoval: "Tady v těch místech vždycky rostly křemeňáky", a nechal mě, ať si ho najdu.

V lese za zadní loukou byly veliké jámy po vydobytých pařezech, kde se stále držela voda. Z daleka jsme se jim vyhýbali, maminka nám říkala takovou pověru, že z těch jam někdy vylézá velký bílý vůl a je zlý. Ale asi to bylo hlavně proto, že měla strach, abychom nespadli do vody a neutopili se.

Velmi těžké časy nastaly mamince, když táta musel narukovat do války a ona zůstala v chalupě sama se čtyřmi dětmi. Všechno znám jen z vyprávění, jak zemřela malá Aninka, jak dvouletý Karlík po těžké angíně přestal chodit, co to dalo práce a ošetřování, než se uzdravil. V Josefově byl zajatecký tábor, zajatci chodili i po vesnicích a sháněli si jídlo. Jeden se prý vždycky zastavil v Borku a za talíř polévky dával mamince vyžebraný chleba, moc ho potřebovala pro děti.

Ale táta se vrátil zdráv z války a začalo se žít lépe. Zvelebil chalupu, nastavil do výšky, udělal větší okna. Přesto to byla stále jen jedna světnice, večer s petrolejkou, ale tak nějak veselejší. Spali jsme po dvou, i na peci a na truhle, ale to bylo tak všude, v každé rodině bylo víc dětí. V létě spali kluci na půdě, přímo pod střešními trámy, ale vybudovali si tam svůj svět. Poličky na knížky-většinou o indiánech, háky na zavěšení indiánských chocholů, na pušky a tomahavky.

Borek se stal rájem pro hry na indiány. Chodili sem kluci z vesnice, utvořili přátelské a nepřátelské kmeny, odehrávaly se tady boje o území a vládce. Hlavně to byli spolužáci ze lhotecké školy, dělili se na "hořejšáky" - z hořejší poloviny vsi a "dolejšáky". Byla mezi nimi taková stálá hrdá řevnivost, jak to mezi kluky bývá. Karel patřil ke kmeni "Apačú" a honosil se jménem

"Orlí pero", jeho soukmenovci byli "Černý pardál", "Rychlá rána", "Věrné srdce" a podobně. Jejich přátelství bylo opravdu pevné, těmito jmény si říkali po celý život, i když je osud zavedl na různá místa a připravil jim úplně jiné starosti a zážitky.

Karel, tehdy dvanáctiletý, začal psát svůj deník "Ranní červánky", kde kouzelně popisoval všechna klukovská dobrodružství a život v Borku. Miloval bezmezně svůj les a také se někdy ve své pýše na svůj původ psal Karel Hladík-Borecký. Nevím proč, ale ve škole jsme se všichni učili stále na samé jedničky, jen občas se nám objevila výjimečně z něčeho dvojka. Pochopitelně největší vztah jsme měli k přírodě, když nás tak úzce obklopovala. Znali jsme tady každý kout, věděli jsme, kde rostou nejsladší jahody trávnice, kde za pískovcovým mezníkem spává zajíc ve svém pekáči, zadní louka byla prérie a potoku, když jej po dešti zbarvila splavená hlína, se říkalo "Rudá řeka". Karel si do silného sešitu maloval různá hnízda ptáků, stopy zvířat, narýsoval čtverce, obarvil a nadepsal: odvar kůry dubové, bezové, javorové a tak. V dlouhých zimních večerech, kdy maminka při petrolejce drala peří a tatínek spravoval boty, bratři mne, snad pro svou zábavu, stále něco učili. Neuměla jsem ještě číst, ale naučili mě, že na mapě to, co vypadá jako bota, je Itálie, ten velký pes nahoře jsou skandinávské státy. Jasně si vybavuji, jak jsme jednou s Karlem leželi v trávě, na okraji mlází, svítilo sluníčko a on mi na malém míčku, který představoval zeměkouli, vysvětloval, že tam kde je stín, je noc a osvětlená část je den.

Také jsme si vymýšleli různé soutěže. Komu výše vyletí kulička z jílu, přidělaná na konec pružného vrbového prutu a švihnutím vymrštěná do vzduchu. Nebo kdo dřív objeví zpívajícího skřivánka vysoko na nebi. Ten jako by před sebe prostřel modrou plachetku a posmíval se nám: "Kde jsem, kde jsem? Hledejte mě!"

To všechno byly zábavy nás, dětí ze samoty, nebylo k nim zapotřebí peněz, ale jistě i tak nám mnoho daly. Bohatství lásky ke všemu kolem nás, k přírodě a hlavně vzájemné pospolitosti a vědomí, že máme jeden druhého v každé době. Po celý život.

Někdy jsme bývali sami doma, když maminka odešla do trhu nebo do vesnice nakupovat a tatínek měl práci v lese. Když nebylo počasí na běhání venku, naší nejoblíbenější hrou bylo "čmalikování". Sami jsme to tak pojmenovali a vynalezli. Co to bylo? Namočeným kusem jílu jsme

natřeli okenní tabulky a tam jsme malovali. Dřívkem, nebo jen prstem. Pak se to jednoduše všechno rozšmudlalo a byla tady nová plocha pro výtvarné nápady. Než se maminka vrátila, snažili jsme se dát okna do pořádku, ale stejně to poznala a bylo hubování. Ale jen tak maminkovské, spíš to bylo její známé pohlazení.

Na jaře a v létě, když bylo nejvíc práce na polích a tatínek s maminkou šli za výdělkem, abych já, ještě neškolačka, nebyla zavřená doma, brával mě Karel s sebou do školy. Do té dvoutřídky ve Lhotě. Tam jsem vedle něho seděla namáčknutá v lavici a s úžasem sledovala, co je to vlastně škola. Pan řídící se mě občas na něco zeptal, hlavně o lese, a když jsem to věděla, pohladil mě. Karel na mě byl hrdý a já na něho, protože vždycky všechno znal a uměl.

Pro svá indiánská tažení potřebovali kluci také pušky. A tehdy jako skutečný vynález vznikla v Borku puška na špunty. Pažba vyřezaná ze dřeva, kovová hlaveň, kudy se vedl drát. Na konec hlavně se nacpal špunt a při zmáčknutí kohoutku vymrštěný drát narazil do kuličky střelného prachu ve špuntu a ono to pořádně bouchlo. Karel "Orlí pero" si pažbu pušky vyzdobil vystříhanými kousky lesklého plechu a blýskavými cvočky. Ty vydloubal z chomoutu naší stračeny, přišla tak o svou parádu. Ale puška jen zářila, Karel říkal, že je to zlatem kovaná ručnice Vinetouova. Horší bylo, že špunty se musely kupovat. Byly sice za pakatel, ale kde na ně vzít? A tak maminka jednou Karla přistihla, jak pod přístřeškem u kůlny vybírá vajíčka. No, u obchodníka je prodal a byly špunty. Inu, jeho ručnice a čelenka! Kdyby tak teď byly!

Jeden z nejvěrnějších kamarádů v té době byl pro Karla Honza Černý "Černý pardál". Bydlel v Jasenné, nedaleko od Borku. Občas ho máma poslala přes Borek do Libřic pro chleba k pekaři. Chodil s pořádným batohem, nosíval tak tři velké bochníky, aby byla doma zásoba. Přišel nejdřív do Borku, hrál si s kluky na indiány, až byl večer. Zasedl tedy s námi k večeři, snad to byly vždycky brambory s tvarohem, přespal na půdě a pro chleba šel až druhý den. Na zpáteční cestě se všechno až do večera opakovalo, hry, večeře, přespání a pak teprve cesta domů s chlebem. Pokaždé dostal výprask, až jeho máma usoudila, že to není nic platné. Když měli doma chleba tak na tři dny, putoval milý Černý pardál do Libřic.

Nedaleko od naší chalupy přes pole byla další samota, ale to už byly tři domky. Říkalo se tam "Na Čápovce" jako lesům okolo. Podle pověsti se tak jmenovala podle nedaleké studánky, kterou zdejší lidé upravili a chtěli jí dát jméno podle toho, kdo se z ní první napije. A byl to prý čáp. O těchto místech píše i spisovatel Zdeněk Němeček ve své knize "Ďábel mluví španělsky". S obyvateli Čápovky jsme se stále navštěvovali a podle potřeby si i pomáhali. Nad tou studánkou rostly tři velké lípy, dávaly pěkný stín a poskytovaly s čistou vodou osvěženi hlavně o žních pracovníkům na okolních polích. Na kmenu jedné z lip byl zavěšen zasklený obraz boží rodičky. Každou neděli odpoledne si brala naše maminka čistou zástěru, kytici květin a chodívali jsme procházkou hlavně k tomu obrázku. Bylo to opravdu kouzelné místo a naplňovalo nás čímsi posvátným. Po celý život jsme s Karlem při našich setkáních vzpomínali na ty nedělní, jakoby poutní cesty ke studánce. Snad měla opravdu kouzelnou a očistnou moc.

Když jsem už já sama byla školačka, začal Karel chodit do Josefova do měšťanky. To byla dálka! Přes pole na Čápovku, potom velký kus pěšinou státními lesy, přes Nový Ples, kolem vojenského "cvičáku" (právě tam kdysi daroval tolar císař Josef II. babičce Boženy Němcové) a do Josefova. A stejnou cestou po vyučování domů. Kolik to bylo kilometrů? Myslím tak 6 tam a 6 domů. Tenkrát tak nějak rychle vyrostl a vytáhnul se. Já ho vždycky vyhlížela, jak se s rukama v kapsách (vůbec si nevzpomínám na nějakou tašku s učením) objevil u Čápovského lesa. Když přišel domů, někdy vytáhl z kapsy nějaké obrázky pro mne, ale hlavně jsem se těšila, že si zahrajeme na louce před chalupou na zaháněnou. Nebo že bude kudlou vyřezávat ze dřeva panáky, to on překrásně uměl. Tělíčko s hlavičkou, rozpáleným drátem vyrobil otvory pro zavěšení ruček a nohou. A uměl malovat! Dívat se mu pod ruce, když jistými tahy vytvářel obrázky, to se nedá zapomenout. A vždycky jsem si přála umět to aspoň trochu jako on. Všichni jsme uměli kreslit a malovat barvami líp než jiné děti, ale Karel, to byl opravdu talent.

A najednou jsme se z naší chalupy v lese měli stěhovat. Opustit výhled zokna na úzké smrčky s maminčiným smetaňákem, na větve vysokých dubů, kam nám táta také zavěsil houpačku. Však do jednoho z nich také jednou udeřil při bouřce blesk. Chalupa se otřásla, maminka u zapálené hromničky se pokřižovala a z táty vyhrklo: "Hrom do foho, to byla rána!" Už nebudu přes "upolínovou" louku vyhlížet sestru Mařku, která už v té době byla ve službě u sedláka v Libřicích, a v neděli odpoledne chodívala domů. Byla moc hezká, nadaná a šikovná. Svýma, od těžké práce udřenýma, rukama uměla malovat roztomilé obrázky do tlustého sešitu, kam si zapisovala nové a nové písničky. A vyšívala, krásně a bohatě na plátno s vlastnoručně předkreslenými vzory. Už se maminka nebude dívat za Honzou, když odcházel za kamarády na Čápovku. Vždycky říkala: "Tak ho vidíte, šampu, on musí zakopnout přes každou krtčí hromádku".

Stěhovali jsme se do Jasenné, do najmuté větší chalupy. Snad chtěl tatínek hospodařit na větším, snad chtěl nám všem usnadnit život. Dlouho se nám však stýskalo a do Borku jsme chodili, jak jsme měli trochu čas. Bydleli tam v chalupě sice známí lidé, právě z Čápovky, ale pes u boudy na nás štěkal úplně cize, což nás zlobilo. Byli jsme tam pořád doma.

Život ve vesnici byl pro nás nový. Sousedé, pro nás noví kamarádi, škola už jen pro mne. Karel se začal právě učit zámečníkem v Českém Meziříčí. Ve volných chvílích doma však stále něco maloval. To si už pořídil všechno potřebné a pustil se do obrázků na plátno olejovými barvami. Žádný si však nenechal, všechno rozdal. A také začal modelovat z hlíny, to ho moc bavilo. Podařenou plastiku indiána přinesl svým kamarádúm do zámečnické dílny. Nevím, koho právě ten indián upoutal natolik, že přesvědčil Karla, aby dělal něco jiného, než spravoval rozbitá kola. A tak se Karel brzy rozhodl, opustil učení zámečníkem a nastoupil jako kamenický učeň ve Stanovicích u Kuksu. Dojížděl tam denně na kole, každý pochopí, když se podívá na mapu, jaká to byla dálka. Ale moc ho to bavilo a hned v prvním roce získal diplom a první cenu v soutěži učňovských prací. Kromě toho se z něho také stal

pohledný mládenec, začal pošilhávat po děvčatech a ta po něm. V letních večerech bývala lavička pod ořechem u nás na dvoře plná. Bratr Honza tehdy začal hrát na křídlovku, sousedův mládenec přicházel s houslemi. Kde jsou všechny písničky, kde Karlovy obrázky, plastiky, postavičky do Betlémů, jeho dobrácké telátko? Kde jsou dívčí portréty kreslené tužkami? Kde vyzdobené stránky v památnících?

Hospodaření v Jasenné se tatínkovi jaksi nedařilo a vlastně chtěl stále přece jen něco svého. Po dvou letech jsme se znova stěhovali. Do Nepasic u Třebechovic pod Orebem, kde tatínek koupil domek. Moc peněz nebylo, ale půjčila záložna. Honza si v té době už odbýval vojnu, Mařka odešla ze služby a pracovala v třebechovické továrně - koželužně. Já jsem byla ještě školačka. Karel dostal zaměstnání v kamenické dílně Uáclava Škody v Hradci Králové, zase tam dojížděl na kole, ale přece jen to nebylo tak daleko. A hlavně se u svého mistra cítil, jak se říká, jako ryba ve vodě. Mistrův bratr byl akademický sochař Josef Škoda aměl ateliér hned vedle. Karlovi dával často příležitost sledovat jeho práci, někdy i s něčím pomoci, když viděl jeho opravdový zájem. A Karel doslova hořel. Nosil si domů hlínu, vyrobil si stojan a modeloval jak jen mohl.

V Nepasicích zas bylo všechno jiné, moc se nám tam líbilo. Lesy byly na dosah, tekla zde Orlice, proplétala se rozlehlými loukami, její slepá ramena vždy rozkvétala spoustou stulíků jak malých sluníček, lekníny se svými mystickými květy. V jedné zátočině řeky byl nádherný písek, taková jakoby pláž. Tam jednou Karel ve zvlhlém písku vymodeloval velkou postavu dívky se vzpaženýma rukama. Pojmenoval to "Hold slunci". Fotografovali si to tam jednou turisté projíždějící tu na lodi. Až přišel příval vody po dešti a celé to dílo odplavil.

A zase tady byli noví přátelé. Všichni jsme propadli novému koníčku, začali jsme ochotničit. Také jsme neustále nacvičovali různé zpěvy k vystoupení v místní hospodě. Honza se zdokonaloval ve své hře na křídlovku, zalézal si s ní do komory a cvičil. Vždycky jsme říkali: "A jéje, zas Honzova komorní hudba!" Karel samozřejmě dostával role milovníka. Se svou šviháckou postavou, bohatými, vlnitými vlasy a vznešenými gesty pokaždé uspěl. Tehdy dlouho ve vývěsní skříňce třebechovického fotografa byla zvětšenina Karlovy fotografie. Když jsem cestou ze školy chodila s kamarádkami kolem, s patřičnou pýchou jsem jim svého velkého bráchu ukazovala. (Tahle fotografie také později vyšla ve Výtvarném umění 69).

Tatínek dostal v Nepasicích takovou malou službu obecního zřízence. V poledne a navečer rozhoupával zvon na obecní zvonici, kterou jsme měli před vrátky. Někdy i ke smutnému umíráčku. Občas bylo zapotřebí roznést nějaký oběžník, v noci zastával práci ponocného. Jinak se staral o naše vlastní hospodářstvíčko a zase pomáhal příležitostně na polích. Až nám začal nějak polehávat a chřadnout, býval smutný a bez písniček. Někdy se krčil v bolestech na posteli. A řetěz zvonu už mu začal být těžký, musel se toho chopit Honza, dost nerad. Táta po týdnech bezvýsledného léčení odjel na operaci žaludku do náchodské nemocnice. Věřili jsme, že zas bude všechno dobré, vždyť mu ještě nebylo celých 52 roků! Ale nevrátil se, byla to rakovina a selhalo i srdce.

Bylo to u nás zlé. Maminka se doslova zhroutila. Žádný důchod, tenkrát bylo všechno jiné. A na chalupě dluh, Honza předal tatínkův úřadeček obecního zřízence, když jednou jedinkrát odzvonil umíráček. Právě tátovi. Byl vyučený zedník a v  těch letech nezaměstnanosti pracoval, když měl štěstí, jen přes léto. Sestra už měla známost a šetřila si na trochu výbavy. Hlavním pravidelným příjmem u nás vlastně byl Karlův plat kamenického tovaryše.

Ale život musel jít dál. Maminka, jak mohla, chodila za svými výdělky na pole. Já jsem dochodila školu a Karel mi opatřil místo učednice v textilním obchodu v Hradci. On sám už pracoval v kamenické dílně a v  sochařském ateliéru na umělečtějších pracích. A začalo se o něm vědět. Vytvořil poutače na výlohy jednoho nového většího kadeřnictví v Třebechovicích. Vymaloval chodbu v domě hrnčíře Pecy symboly naší národní hymny. Právě u Peců si vypaloval své drobné plastiky. A dál měl své lásky, většinou krátké a pomíjivé. Kromě jedné, která byla hlubší. I kytaru si pořídil, s úspěchem se pokoušel i o  jemné citlivé básně. Kam se poděly jeho verše a horoucí vyznání psaná inkoustovou tužkou na zvlhlé dubové listy?

Pak přišla vojna a jeho milá Maruška si našla někoho jiného. Asi proto, že ten měl takovou tu "cink, cink aerovku", to tenkrát tak hned nikdo nevlastnil. A co Karel? Asi to muselo být zlé, když on, duše jemná a krásy milovná, napsal z vojny, že fotografie své lásky roztrhal a naházel do latriny.

Po návratu z vojny se pustil do prácé s velkým elánem. Portrétoval naši hezkou sestřenici Zdenu, přítele Tondu Dočekala. Ale hlavně maminku. Tenkrát už byla moc nemocná, pomalu ji sžírala tuberkulosa. V té době to byla nemoc, která měla na svědomí moc životů. Dařilo se jí mezi mladými lidmi i staršími. A hlavně tam, kde ktomu byly nejvíce podmínky. Chudoba, podvýživa, starosti a dřina. Když maminka stávala modelem, vyhublá, vrásčitá, se šátkem na hlavě, říkávala: "Bóže, Karle, když chceš mermomocí někoho dělat, vyber si mladou, pěknou holku a ne bábu v šátku! Bezzubou a s  vráskama!" Ale Karel asi dobře věděl proč to dělá! Později jsem to pochopila také!

V té době vznikaly různé dívčí akty, sedící, ležící, zamyšlená nevěsta a mnoho jiných věciček. Na všem už byly znát jeho šikovné ruce. Jeho ruce! Stále je mám před očíma. Přes těžkou kamenickou práci, kdy celé hodiny bušil palicí do dláta, měl ruce bez mozolů, úžasně živé a ohebné.

Právě v hrnčířské dílně, kde si vypaloval své výtvory, se seznámil s jedním pražským profesorem z keramické školy. Tomu se Karlova dílka moc líbila a začal ho přesvědčovat, že by se skutečně měl dát na sochařinu a jít studovat. Rozumí se, že toho Karel měl plnou hlavu. Také už nebyl nejmladší ani žádný maturant. Maminka z toho byla neštastná, že by měl opustit řemeslo pro něco tak nejistého. Její choroba už byla opravdu zlá, pomalu už ani nevstávala, jen tak chvilku vždycky vyšla ven na dvorek. Sestra už byla vdaná a měla dcerku, bratr Honza měl stálé zaměstnání v továrně. Já jsem byla vyučená a pracovala jsem jako prodavačka v Praze. Karlovými plány jsem byla nadšená, že se aspoň jeden z nás do něčeho pustí. A on skutečně zabalil mámin portrét a jel do Prahy ke zkouškám. A byl přijat. Na umělecko-průmyslovou školu k Janu Laudovi.

Všechno se najednou měnilo. Karel žil přípravami na svou uměleckou cestu. Ušila jsem mu trochu nejnutnější výbavy, bílý plášt, nějaké ty trenýrky a pyžama. Začínala vlastně válka, moc jsme toho neměli a byl to skutečně malý kufřík, kam Karel složil svůj majetek. Mám dosud trochu nevydařenou fotografii, jak Karel vychází z nepasického domku a jeho kamarád mu přes práh strká pravou nohu. Pro štěstí za neznámou poutí umělce.

Maminka zemřela za tři měsíce po Karlově nástupu na pražskou školu. Stáli jsme nad jejím hrobem a připadali si strašně bezradní a opuštění, byli jsme najednou opravdu sami. V duších jsme měli její napomínavá slova z posledních dnů jejího života: "Děti, já vám nemůžu nic dát. Hlavně se mějte rádi a pomáhejte si." Myslím, že v tomto jsme její památku nikdy nezklamali.

Po mnoha žádostech a potvrzeních o majetkových poměrech dostal Karel skromné stipendium, bydlel v podnájmu na Malé Straně a studoval. Měl to těžké. Byl mezi svými spolužáky nejstarší, však už i nějaký ten bílý vlas mu začal prosvítat na spáncích. A přece jen byl pouhý řemeslník, mnoho věcí vůbec neznal, musel dohánět, co je deskriptiva a podobné věci. A povinnou němčinu samozřejmě. Ale nic nevzdával.

Scházívali jsme se hlavně u naší sestry. Se svým manželem postavili domek v Ledcích a tam jsme měli takový náhradní domov. Bratr Honza se oženil a bydlel v naší nepasické chalupě.

Vzpomínám na Karlovy první prázdniny. Já měla také volno, byli jsme oba v Ledcích u sestry a přes den vždycky s ledasčím pomáhali, protože byla zaměstnaná v továrně. Starali jsme se o její dcerku, já jsem zkoušela první pokusy o vaření. Zalévali jsme zahrádku a chodili sušit seno na kousek najmuté louky. A Karel vyprávěl. O škole, o nových kamarádech. Když jsme dávali seno do kupek, říkal: "To musí vypadat! Ať je vidět, že jsem sochař." Chodili jsme se napít vody ke studánce. Rostla tam spousta pomněnek, dívali jsme se na ně dětsky očarováni a nezapomenu, jak je vnímal Karel: "Vidíš, pomněnka! Už to slovo! Vždyť se nedá vyslovit ošklivě a hrubě!" A bylo nám spolu dobře.

Také jak jen mohl, jezdil na kole do rodného Borku, stavil se u svých indiánských spolubojovníků, zašel za panem řídícím do školy. Ten ho vždycky moc rád uvítal, byl na Karla pyšný. Pro něho také Karel vytvořil roztomilou plastiku, školáčky. Někdy dokonce s bratrem Honzou a s "Černým pardálem" vyráželi do Borku se stanem a nějaký den trávili toulkami po známých místech, plni radosti a vzpomínání. Naše chalupa už byla zbouraná. A postupem doby, jak se množily ostružiny a semenily různé keře a stromky, les se víc a víc stahoval na náš bývalý dvorek. Přesto to byl náš domov a je dodnes. Když jsem se provdala také já, v prvních časech války, získali jsme garsonku v jedné pěkné vile na Smíchově. Karel odešel z malostranského podnájmu a bydlel s námi. Jednalo se přece jen o trochu teplé večeře, vyprání skromného prádla a vůbec, byli jsme navzájem zase pohromadě v nějakém tom "doma". Místa jsme měli skutečně poskrovnu, ale itak se do kouta vešel Karlův stojan, kde bylo neustále zabaleno mokrým hadrem nějaké dílo.

Nebyly to právě veselé časy, přišly strašné dny plné strachu po atentátu na Heydricha. Čekala jsem své první dítě a srdce mi svírala věčná úzkost. A Karel uměl těšit: "Neboj se, proč by se nám mělo něco stát? Vždyť jsme nikdy nikomu a ničemu neublížili? Proč by nás měli zabíjet?" On to snad opravdu tak cítil.

Život šel dál i válka. Všeho se nedostávalo, ale byli jsme mladí a plní nadějí. Uprostřed léta, kdy o prázdninách Karel v  raze nebyl, se nám narodilo miminko. Černovlasá holčička s broskvovýma tvářičkama, pro nás všechny zázrak zázraků. Měla se k světu, a když se poprvé usmála, šli bychom pro ten úsměv na kraj světa. Karel se o ni věčně nějak strachoval, třeba když si rozkošnicky dávala do pusinky paleček od nohy. Přesvědčoval mě, že s ní musím k lékaři, že je určitě vykloubená. Až jsem ho musela ujistit, že tohle malé děti dělají.

Ve škole se Karlovi dařilo, nebyl nijak pozadu a naopak zaičínal být úspěšný. Ale o jeho sochařské cestě a tvorbě bylo později dost napsáno.

Ke konci války, kdy k nám do garsonky přibyl baculatý a stále spokojený klouček Pepík, už s námi Karel nebydlel, přijížděl jen na návštěvu. Ale děti miloval bezmezně, hlavně Hanička, se kterou už byla legrace, se na něho těšila. On jí vždycky zpíval a učil jí říkanky, obyčejně nějaké, za které jsem ho musela napomínat. Ale jí se všechno moc libilo, neměla ráda, co bylo smutné. A ty jeho deklamovánky smutné nebyly, opravdu.

Až přišly i vzrušené dny pražského povstání. Karel v těchto dnech nebyl v Praze, byl v Ledcích u sestry. Trávili jsme dny i noci ve sklepě, přestože i tak se muselo obstarávat všechno potřebné. Aspoň trochu něco uvařit, vyprat pleny, věšet je na zahradě, kdy nad hlavami přelétaly střely z děl, vzduchem se šířil pach kouře z požárů a hučela letadla.

Pak byl skutečný konec toho všeho. I války. Venku jsme se objímali, smáli se a potřásali rukama s každým, kdo šel kolem. Takové štěstí! A najednou! Je to možné? Karel! Přijel do Prahy s vojáky, plný strachu, co je s námi. Radost byla veliká, to si nikdo neumí snad ani představit.

Brzy se všechno změnilo. Byl přijat na Akademii k profesoru Karlu Pokornému. A oženil se, byla svatba. Nevěsta Věra v záplavě bílého tylu, růžové družičky (i naše tříletá Hanka), kočáry a ofáborovaní koně. Všechno bylo radostné a plné víry ve štastné příští časy. My jsme později opustili naši pražskou garsonku a stěhovali jsme se do Roudnice nad Labem. Do vlastního malého domku. Karel s Věrou k nám přijížděli na návštěvu. To bylo vždycky vzpomínání! Hlavně na náš Borek. Jednou, když jsme se v létě sešli všichni u sestry v Ledcích, Karel s Věrou a já na vypůjčeném kole jsme se vydali do Lhoty a do Borku. Já jsem tam dlouho nebyla, válka, rodina, později i zaměstnání mi nedopřály času. A teď jsme najednou byli tady. Kola jsme nechali u příbuzných a vykročili jsme na známou polní pěšinu k lesu. Bože, vždyt ono se tady za všechna ta léta nic nezměnilo! Stromy u cesty, kytky, i vůně kaluží v určitých místech: A když jsme udělali první kroky už lesem, doslova se mi točila hlava. Tady je přece ta bříza, kde mě Karel nechal najít křemenáče! A rozrostlé orlíčky na pasece. A najednou ten úžasný pocit, že jdu domů, že tam bude chalupa, u boudy pes Brok, radostný, že nás vidí. A v chalupě máma a kafák na plotně. Z hlavy uletěla Praha i Roudnice. Karel, který šel za mnou, promluvil: "Je ti divně, viď?" A já se pro slzy a sevřené srdce zmohla jen na kývnutí hlavou.

Ne, nebyla tam chalupa, jen ty staré duby. A přece všechno dýchalo naším dětstvím, tolik bohatým na prožitky a dary vzpomínání na celý život. Asi stále vidíme všechno krásné svýma očima. Karel se svou výtvarně vnímavou povahou měl obzvláštní cit pro všechno prosté a jednoduché. Jednou jsme šli po vesnici při návštěvě u bratra Honzy. Tam na schodu přede dveřmi u jedné chalupy seděl na sluníčku asi dvouletý klouček. Měl na sobě jen krátkou košilku, zadeček holý, ušmudlané tvářičky a světlé kudrnaté vlásky. Karel zůstal stát v úžasu: "Bože, to je cherubínek!" A viděla jsem, že kdyby v tu chvíli měl po ruce kus své hlíny, nic by ho nezadrželo a zrodil by se andílek nejlíbeznější. A ještě dnes, po tolika letech, co Karel už není, když vidím třeba kvetoucí stromy, nebo zapadající slunce, červánky a malované nebe, když z jara zpívají ptáci jak o závod, když jarní voda v potoku ubíhá a stříká na blatouchy, říkám si: "To je krása! A Karel to už nemúže vidět."

On byl také pověrčivý. Věřil na sny a různá znamení. Bál se snů, kde se objevila jeptiška, nebo bílý kůň. Mně se zase občas v noci zdávalo (a zdá se dodnes), jak se všichni stěhujeme zpátky do té garsonky v Praze, na kopec nad Bertramkou. V tom snu bývám bezradná, jak se tam vejdeme, ale štasná, že jsme všichni zase zpátky a pohromadě. Proč? Asi proto, že jsme byli všichni tenkrát mladí, plni plánů a nadějí. Po jedné z Karlových návštěv u nás v Roudnici jsem mu o svém opakovaném snu povídala a on mi to vysvětlil: "To je přirozené. Všichni se přece vracíme. Mně se zas opakuje sen, jak jdu do Borku. Ale už jakoby nastálo, dožít."A také mi jednou řekl: "Víš, nejsem tak starý, ale mám dojem, že na jeden lidský život to už stačilo. Nebylo toho zrovna málo." Co tím myslel?

Přijel se s Věrou podívat, když se naší Haně narodil první syn, malý Tomáš. S jakým) vroucím citem mu dělal křížek na čelíčko (to nás učila maminka)! Kolik v tom gestu bylo opravdového přání, aby měl kluk dobrý život. Škoda, že svůj ochránit nedovedl. Zemřel zakrátko potom. Zbytečně a nesmyslně, uprostřed své práce, vlastně ještě mladý a plný sil. Kterou cestou jsi se, Karle, vracel do Borku, když jsi nám umíral ve střešovické nemocnici s očima upřenýma na okno, za nímž nabývala svou jarní krásu bříza? Byla to naše pěšina, mezi obilím na poli, kudy jsme chodívali ze lhotecké školy? Nebo úvoz od Libřic, kde jsme vždycky odpočívali ve stínu plané hrušky při cestě z kostela? Či to byla lávka přes potok na cestě z Josefova? Chtěl jsi se vrátit domů, do míst šťastného dětství. A vidíš, lhotečtí rodáci ti podali ruku a vrátil jsi se. Uprostřed Lhoty stojí památník s tvou bronzovou podobiznou a tvým jménem. Kolem je zelený trávník a ve váze vždycky čerstvé květiny. A přicházejí sem i někteří dosud žijící indiánští spolubojovníci. "Věrné srdce" a "Rychlá rána". S ostatními jsi se už asi setkal ve vašich věčných lovištích. Je tam i "Černý pardál", který tě přežil a potoky slz pro tebe vyplakal.

Jinak si na všechno můžeme zavzpomínat už jen se sestrou Mařkou. A vyprávět o našem boreckém světě těm, co tady jsou po nás. Vždyť nakonec všichni mají aspoň špetku té, tak trochu zelené krve.

 

ILUSTROVALA JARMILA HALDOVÁ


- tyto vzpomínky vydalo Okresní muzeum Orlických hor a Státní okresní archiv v Rychnově nad Kněžnou ve Sborníku vlastivědných prací s názvem Orlické hory a Podorlicko (sv. 8) v roce 1996

Vytisknout E-mail

Partnerská Obec

kralovalehota